Výlet po okolí Kolína, aneb začátky se stopováním

Potkali jsme ovečky

Vydali jsme se na takový menší výlet po okolních lesích u Kolína, aj s přespáním. Zní to hrozně, ale musím říct, že mě lesy příjemně překvapily.   

Ale zpět k Indymu – vyzkoušeli jsme, jak ho bude bavit (a pude mu) stopování. Přečetli jsme si návod z jedné „psí školy“ a dali se do toho. I za cenu, že terén je složitější a počasí té složitosti přidává.

To bylo neštěstí...
od rána nejed a my jo...

Napoprvé Indy naprosto netušil, která bije. Naprosto šíleně hledal tak, že mě suverénně (ležícího, mlčícího) přešel a pak jen v podstatě náhodně zahlíd. Radost měl ale úžasnou!

Tak jsme vše zopakovali. Tentokrát Indy nejenže už pochopil, že čuchat bude celkem vhodné, ale došel bezpečně k mé (poslední) odbočce do křoví. Přešel a uvědomil si, že už stopu nemá. Vrátil se, podíval na křoví a vymyslel strategii „proběhám křoví co to jde a určitě ho najdu“. Proběh kousek ode mne, ale bohužel si zvolil špatný poloměr (který zmenšoval) a tak po čase si s kníkotem sedl k poslednímu mu známému místu, zakníkal a lehl si. Tak jsem si odkašlal, aby měl radost z nalezení. A taky že jo.

Unavený